Péče dojemná

Pozor, hluboká voda (fotogalerie).

Sportovní areál v Sanger Institutu udržuje pohybový aparát všech zaměstnanců v perfektní kondici. Na pracovišti díky tomu vládne příjemná atmosféra, vědečtí pracovníci se zdravým pohybem krásně vyprdí.

Každých pár měsíců je navíc vyhlášen Cycle to Work Day. Kdo přijede do práce na kole, toho odmění bohatou anglickou snídaní (bohatou na cholesterol a přepálené tuky) a celkovým vyšetřením kola. Je to především preventivní opatření, zručný Dr. Bike tak předchází vážným zraněním, které by si vědci mohli způsobit při pokusech o vlastoruční opravy.

Nebezpečí ale číhá všude a proto nad námi neustále někdo bdí, často i proti naší vůli. Tak například mě vykázali z tělocvičny, protože jsem měl na nohou sandály: "Mohl byste si něco upustit na nohu." Není to dojemné? Citlivější je už snad jenom požární alarm v naší budově. Každou chvíli nás vyžene ven, jednou jsme museli vyklidit pracoviště třikrát za sebou: "Jste poslední pane, následujte prosím ostatní. - Vždyť je to zase planý poplach, už dneska byly dva. - To je možné, ale co kdyby teď doopravdy hořelo?!"

A snad je to rozumný přístup, nikdy nevíte, co si živly usmyslí. V Anglii to každopádně vzali z gruntu a přidělali cedulku "Pozor, hluboká voda, nebezpečí utonutí" ke každé louži. Že by spiknutí trpaslíků-neplavců? Jenže jestli za to můžou trpaslíci, co potom cedulky v lese: "Pozor, padající větve"? Nemluvě o děravých igelitkách ("Nebezpečí udušení") a modelech z papíru: "Pozor na špičaté části, nebezpečí zranění"???

Co myslíte, je to úcta k životu, alibismus, nebo prostě blbost? Hlasujte!

Výsledky hlasování: 1 hlas pro úctu k životu, 4 pro alibismus a 1 pro blbost.

-petr

Cutting Edge Science

Ještě v Galvestonu jsem si stěžoval, jaké je peklo mít dva nadřízené. V Sangeru mám šéfy čtyři a zatím si je nemůžu vynachválit. Nejde totiž o kvantitu, ale o kvalitu :)

Dovolte, abych je představil. Dva z nich jsou vrstevníci a tvoří velitelský tandem naší skupiny Vertebrate Resequencing, Resekvencování Obratlovců. Jsou to vlastně spíš kolegové než šéfové. Mají skvělý smysl pro humor a je s nima legrace. Dále spadám do (a především jsem placený z peněz) projektu Myšího Genomu, Mouse Genomes Project, který vede můj třetí nadřízený, Hlavní Myšák. A konečně nám pevnou rukou vládne Velký Šéf, v minulém roce nejcitovanější Evropský vědec, vedoucí grandiózního mezinárodního projektu 1000 Genomes Project.

A o čem to celé je? Minulý rok byl zahájený projekt 1000 Genomů, který podrobí lidský genom detailní analýze na úrovni, jaká byla ještě před třemi lety nepředstavitelná. (Pro srovnání, první kompletní sekvence lidského genomu byla zveřejněná v roce 2003 po třinácti letech úsilí a 3 miliardách dolarů. Odhadovaný rozpočet současného projektu je 30 milionů dolarů a bude se sekvencovat genom 1200 lidí z různých etnických skupin celého světa.) Cílem je sestavit dosud nejpodrobnější katalog variability lidského genomu schopný zachytit varianty vyskytují se v genech 0.5% lidské populace a častěji.

Projekt takového rozsahu byl umožněný neuvěřitelným pokrokem v sekvenační technologii a bioinformatice a člověk se denně diví, že to celé může fungovat. (Když to zrovna funguje.) Posuďte sami. DNA z odebraného vzorku se fyzikálními procesy (ultrazvukem, nebulizací) náhodně rozláme na spousty malých kousků, které se sekvencují simultánně po stovkách milionů najednou masívně paralelním procesem (video). Z každého fragmentu lze v dostatečné kvalitě nasekvencovat jenom 40-1000 bází (podle použité technologie). Když se jich podaří nastřádat tolik, aby s velkou pravděpodobností několikrát pokryly celý genom, důmyslný software se snaží poskládat střípky na správné místo. Lidský genom má ~3,000,000,000 bází a to už je hodně velké puzzle ;-)

A tady je ukázka jak vypadají skutečná data po zpracování, což mám jako jeden z mnoha mravenečků na starost. Pocházejí ze skromněji financovaného, přitom ale velice důležitého projektu - sekvencování genomu 17 druhů laboratorních myší, které se používají jako modelové organismy při studiu lidských nemocí.

-petr

Vstup zakázán

(fotogalerie)

Anglie je země tradičních hodnot a z každého kamene na člověka dýchá historie. Jiné národy by v tom neustálém průvanu už dávno nastydly a ukýchaly se k smrti, ale Britům zatuchlý dech minulosti svědčí. Každá čtvereční stopa země patří nějakému majlórdovi nebo sýrovi. Když se procházíme po cestách vyšlapaných už někdy za dob Římského impéria, hlavou se nám honí: "Copak se tady asi honilo hlavou lidem před dávnými časy?" Těžko říct. Díky nesmrtelné knize Tři muži ve člunu přinejmenším víme, že před sto lety se jejich myšlenky ubíraly podobným směrem, jako dneska ty naše:

"Sobectví vlastníků půdy kolem řeky je rok od roku větší. Kdyby bylo po jejich, Temži by dočista zavřeli. A dokonce tak už i někteří činí. U menších přítoků a zátočin vtloukají do dna kůly a od břehu ke břehu natahují řetezy a přibíjejí obrovské výstražné cedule na každý strom v dohledu. Samotný pohled na takové cedule ve mně probouzí všechny zlé instinkty. Cítím touhu jednu po druhé je strhnout a mlátit jimi člověka, který je vyvěsil tak dlouho po hlavě, dokud bych ho nezabil. Pak bych ho pohřbil a cedule vztyčil na jeho hrobě místo náhrobku.

Svěřil jsem se o těchto myšlenkách Harrisovi a ten doznal, že jeho pocity jsou dokonce ještě horší. Řekl, že by chtěl zabít nejenom člověka, který se zapříčinil o vyvěšení těch cedulí, ale že by vyvraždil i celou jeho rodinu a všechny přátele, a nakonec by spálil jeho dům. To už se mi zdálo, že zachází trochu daleko, a řekl jsem to Harrisovi, ale odpověděl mi:

"Ne, ani v nejmenším. Přesně to by si zasloužil. A pak bych ještě šel na spáleniště a v ruinách mu zazpíval posměšný kuplet."

Harrisova krvelačnost mnou otřásla. Nikdy bychom neměli dovolit, aby náš smysl pro spravedlnost sklouznul v pouhou pomstychtivost. Trvalo mi drahnou chvíli, než se mi podařilo Harrise dovést ke křesťanštějšímu pohledu na věc, ale nakonec jsem uspěl, a Harris mi slíbil, že by ušetřil rodinu i přátele a posměšný kuplet by v ruinách nezpíval. Kdo slyšel Harrise zpívat, pochopí jakou službu jsem lidstvu prokázal."

-petr

Očima strávníka

Láska prochází žaludkem. Nevíme přesně jak se tam dostává (zřejmě nedopatřením po divoké hostině a mnoha panácích z chuťových pohárků?) a raději se neptáme, jak potom hledá cestu ven. V našich útrobách se jí na každý pád daří královsky. Zabydlela se v nás stejně snadno jako my v Anglii, člověk má až pocit, že se po dlouhé době vrátil domů.

Je to trochu jako cestování časem. Na jedné straně si užíváme vymožeností časů minulých (jak dojemně sladkobolné bylo naše setkání s mlékem v pytlíku!), na straně druhé jsme už vkročili do časů pro Čechy budoucích: Na tržištích i v supermarketech jsou regály plné výrobků Organics, potravin bez přidaných syntetických barviv a aromat. Všechny ty nádherné, Disneyovsky barevné a voňavkově voňavé dobrůtky budou brzy minulostí!
:-O

Proto dokud jsou v Čechách ještě k dostání, pošlete nám jich aspoň tři bedny! A k nim přibalte několik dvoulitrovek: E133 Brilantní modř (vyráběná z uhelného dehtu, mňam), E129 Červeň Allura (vyráběná z uhelného dehtu, mňam) a E102 Tatrazin (vyráběný z uhelného dehtu!!!). Možná po nich nebudeme úplně zdraví, ale aspoň budeme v krematoriu dobře hořet. :-)

-petr

God Save the Queen

Ano, to je teď naše nová ukolébavka, náš reportérský tým byl nedávno převelen z exotických krajů do studené Anglie. Šumění moře a kolibřičích křídel ve vzpomínkách postupně doznívá a naše mysl se plní novými dojmy, především vtíravým chladem a nepřetržitým šuměním deště.

Jaké jsou první dojmy? I když nás všichni varovali, že zdejší lidé jsou studení, neřekl bych. Angličani mají srdce na správném místě, jenom používají špatnou stranu silnice. Cesty jsou lemované domečky jako z marcipánu, krásně nazdobenými a asi stejně velkými. Jestliže jsme si v Texasu zamilovali nekonečné prostory, Spojené Království nás začíná přetvářet v milovníky miniatur...

-petr

Zazvonil zvonec, a ....?

Sbohem Galvestone, odlétáme! Loučení je tak bolestné a smutné, že to raději nebudeme protahovat.

Budeme s láskou vzpomínat na Černého Bleska, moře, palmy a prdelky v bikinách. Už teď se nám stýská po marnotratném plýtvání levným benzínem a texaské rozlehlosti. Až letadlo nabere výšku, zamáváme našim opeřeným kamarádům - především pelikánům, uchechtaným rackům, kolibříkům a mlhovečkům (jak říká Madlenka vlhovcům). Dále vzpomeneme na všechny naše lidské kamarády, kolegy v práci a nevynecháme ani paní profesorku, moji roztomile pomatenou šéfovou.

Nejdřív se ale musíme probojovat bezpečnostní kontrolou na letišti. Sundaváme boty, všechny věci odkládáme na pás, svlíkáme se do trenýrek a procházíme rentgenem. Tlampače přitom dokola opakují: "Jakékoliv nepatřičné poznámky nebo vtipy na adresu bezpečnostních opatření mohou vést k vašemu zatčení..."

-petr

Nevěřte domorodcům

Ghost Shrimp (fotogalerie)

Antropoložka Margaret Meadová studovala v Polynésii dospívání mladých dívek. Výsledky publikované v roce 1928 vzbudily značný rozruch, protože podle nich adolescenti na Samoi procházejí pubertou bez psychického stresu a emočních zmatků typických pro mládež z civilizovaných zemí. Po mnoho let si dopřávají sexuální nevázanosti, až si nakonec najdou stálého partnera, usadí se a vychovají děti.

Meadová svou knihou významně přispěla k sexuální revoluci v šedesátých letech a sama se na příštích padesát let stala jednou z nejvlivnějších osobností antropologie. Teprve po její smrti se ukázalo, že si z ní domorodé dívky udělaly legraci a na všechny otázky odpovídaly přesně obráceně, než jaká byla skutečnost. Jedna ze zpovídaných v roce 1987 doznala: "Samoiská děvčata jsou hrozné lhářky, když přijde na žertování, ale Margaret akceptovala všechny naše výmysly jako by to byla skutečnost."

Že domorodcům není co věřit už vím dneska taky. Celý rok jsem systematicky překopával všechny Galvestonské pláže ve snaze najít záhadné obyvatele tajemných mohylek. Domorodci vám ochotně vysvětlí, že v nich žijou škeble, popíšou jak vypadají a v jaké hloubce žijí, jak jsou velké a čím je vykopat. Potom s úsměvem zavzpomínají, kolik legrace si při jejich hledání kdysi užili. Až se někdy vypravíte na Galveston, zkuste to taky! Nenajdete ani jednu, ale věřte mi, je to docela legrace. Pod mohylkami nežijí škeble, ale krevetám podobná stvoření.

-petr

Mravenci (aneb kousavý Texas)

(Fotogalerie)

Hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon v nás, to jsou dvě věci, které fascinovaly Immanuela Kanta. Doufám že se mnou souhlasíte - Kant promluvil za nás za všechny. Hlavně za ty z nás, kdo si ještě z dětství pamatují jak vypadala obloha bez smogu ale už zapomněli, jak bolí zasloužený výprask.

Jiná věc však fascinuje Woody Allena a mě - že svět je obrovská restaurace. Když člověk zamyšleně hledí na nekonečné prostory plné blikotavých světýlek a žvýká přitom jitrnici, může se cítit povzneseně a překypovat šlechetností. Když ho drží za nohu krokodýl, je to mnohem těžší.

Je proto spravedlivé, že jsou na světě i místa jako Texas, kde každý najde nejenom dostatek volného prostoru, ale taky svoje místo v potravním řetězci. Když si člověk nedává pozor, dřív nebo později si na něm smlsne žralok, aligátor anebo nějaká jedovatá žoužel (pavouci, hadi, štíři). Ať už si pozor dává nebo ne, čekají na něj mračna natěšených komárů. Jejich kousnutí může člověku předat děsivé exotické mikroby (stejně jako vykoupání v moři), po kterých Madlence jednou otekla ruka jako balónek a jindy zase na obličeji naskákaly mokvavé puchýřky. No a pak jsou tady mravenci. Jsou neuvěřitelně hemživí, kousaví a zlí, a nechávají po sobě hnisavé kousance. Bububu. Texas je ideální místo pro splynutí s přírodou.

-petr

Národní hrdost

Američané jsou zvyklí na roztodivné výslovnosti imigrantů z celého světa a tak jsou tady ostatní země přirozeně respektovány. Snad nikde jinde se národy nedostanou tak blízko k sobě. Pro příklady ostatně nemusíme chodit daleko. Vzájemnou blízkost a intenzitu pravého lidského člověčenství nedávno hluboce procítila nejdřív Madlenka (když ji tříletá čínsko-americká Chloe majznula zahradnickou lopatkou po hlavě) a potom i Danielka (když se jí Chloe zakousla do ruky). Většinou se však setkávání národů odehrává mnohem klidněji. Typický Američan dokáže skloubit respekt k cizím zemím s vřelou láskou k vlasti, a tu dává najevo nevtíravým vyvěšením vlajky. Vlajky plápolají všude. Uvidíte je na domech, stožárech, sloupech, autech, plážích, v květináčích, v koupelnách (místo závěsu), i na dámských bocích (místo ručníku). Americká vlajka je sexy. Tak mě napadá - myslíte, že jednou získá vlajka EU stejný sex appeal? I když Evropané na EU hodně nadávají, v Americe berou Evropu vážně a nejednou jsme tady slyšeli omluvné: "Hm, tohle máme úplně nemožný, to není jako u vás v Evropě." A jaký postoj mají k EU naši čtenářové?

Výsledky hlasování: 4 hlasy se těší na světlé zítřky, 4 považují EU za skvělý nápad s velkým ALE, a 2 považují EU za výplod šílence.

-petr

Chléb náš vezdejší

"A když jsem spatřil ten dar, vstoupily mi do očí slzy."
(Robinson Crusoe)

Trosečníci z dobrodružných románů nacházejí na pustých ostrovech všechno potřebné k životu. Na pokraji smrti žízní narazí na zurčící pramínek, na pokraji smrti hladem jim přilétne do pusy pečené kuře a na pokraji smrti vysílením narazí na útulnou jeskyňku. V ní si pak načechrají peřiny a jenom čekají dokud jim nevzklíčí pšeničné semínko, které si přivezli v podšívce saka, podšívkové jedni.

Ale stejně kdysi jako dnes, skutečnost je úplně jiná. Kdo jede do Galvestonu a těší se na věrného Pátka (případně svůdnou Sobotu s Nedělí), bude nepříjemně zaskočený nevzhlednou Středou a zlomyslným pracovním Týdnem. A samozřejmě, v podšívce ani zrníčko. A i když to poslední by v době supermarketů neměl být problém, kupodivu je.

Galvestonský chleba je šmejd křížený s tfujtajblem. Je nedobrý jako týden nošené ponožky a sladký a měkký jako cukrová vata. Když si kousnete poprvé, naskákají vám obrovské beďary. Když si kousnete podruhé, stane se z vás špeková koule. Co se stane po třetím kousnutí nevíme, protože kousnout si třikrát za sebou se zatím nikdo neodvážil a my si nechceme vymýšlet.

Ale nejsem na dlouhé proslovy. Tímhle roztěkaným vyprávěním jsem ti chtěl zkrátka, naše domácí pekárničko, poděkovat za tvé služby. I když v tobě občas povážlivě zaskřípalo a s mámou jsme se strachovali o tvé útroby, dělala jsi nám v celém prvním roce života v podstatě jenom samou radost. Přejeme ti všechno nejlepší k narozeninám!

-petr

Pichlavý Texas

Cenchrus Echinatus (fotogalerie)

Matka příroda nastavuje v Texasu svou pichlavou tvář. Doporučujeme proto vždycky před usednutím do hebké trávy prozkoumat, jaké přivítání sedýnku čeká. Sedýnku, nebo bosá chodidla.

Pejsek kamarádů v College Station má vstup na trávníky zakázán. Jednou jsme ho vzali na procházku a museli mu pak z tlapek vyndavat pichláky ostré jako jehly. Po každém zbyla na černé tlapce kapka červené krve. Halt není tráva jako tráva, některá je pichlatá.

-petr

Dojíždět do práce

Clay Hall, 8:57 ráno.

Dojíždění do práce je podle průzkumů jedna z nejméně příjemných činností, kterou netrumfne vaření, nakupování, uklízení, dohlížení na děti, a dokonce ani práce sama. Podle "Evropské nadace pro zlepšování životních a pracovních podmínek" tráví průměrný Čech dojížděním víc než 42 minut denně. Plné kompenzaci takového nepohodlí by prý odpovídalo zvýšení platu o 19%.

Proto mě velice těší, že mám od téhle mrzuté povinnosti dočasně klid. Většina kolegů dojíždí, kdežto já pohodlnou procházkou docházím. A protože se v práci nikdo neobjeví dřív než v devět, nevstávám z postele dokud mi moje ze všech nejlepší manželka nepřinese zrcadlo a nepřesvědčí mě, že už jsem vyspaný do růžova. Ať spím jak dlouho chci, stejně jsem v práci většinou první!

-petr

Jedovatý Texas

Snovačka jedovatá (Černá vdova)

Žije tady velice hezká muška se zajímavými křidélky, kterou jsem pro vás chtěl nafotit. Během mého obdivného zkoumání jemných tykadélek a delikatesně jemné stavby těla k ní však přišla moje šéfová s pátým vydáním pětisetstránkové Immunologie, pečlivě zamířila, a mezi řečí ji s hlasitým BUCH rozmáčkla. Je to už sedm měsíců, ale to hlučné a nesmyslné BUCH mám pořád v živé paměti.

Někteří Texasané zabíjejí hmyz preventivně a omluvně přitom dodávají: "Nikdy nevíš, co tě může kousnout." Nevím jak je to s muškami, ale v Texasu žije přes tisíc druhů pavouků a jenom dva druhy jsou pro člověka nebezpečné. Je to proslavená Černá vdova a u nás o něco méně známý Koutník jedovatý. Jsou vybavení dvěma různými druhy jedů, první obsahuje neurotoxiny a druhý nekrotizující složky. Kousnutí je zřídka smrtelné, ale jistě značně nepříjemné. Asi byste rádi, abych tenhle příspěvek zakončil líčením vlastní agonie po pavoučím kousnutí a pokud možno ještě doplnil fotodokumentací postupně odpadávajících částí těla. Ale zklamu vás, černou vdovu jsem jenom uctivě vyfotil z bezpečné vzdálenosti a pak šel vlastní cestou. (No dobrá, trochu jsem ji předtím polechtal na bříšku, aby vylezla z doupátka ven. Ale bylo to jenom stéblem trávy a vybral jsem si HODNĚ dlouhý :-)

-petr

PF 2009

Přejeme našim čtenářům do nového roku jenom to nejlepší!

-petr a petra