Našli jsme housenku, domů ji donesli a hezky se o ni starali. Potom jsme ji zakuklili a nakonec z ní motýla vyklubali. I nastala radost veliká... A v té radosti jsme si vzpomněli na tento hezký český film:
Květuše Bočková: Pidlák povidlový...
Nick Carter: O-okouzlující...
Květuše Bočková: Já vím, u vás v Americe máte ještě krásnější motýly :-|
Nick Carter: To máme. Vždyť jsme také země neomezených možností!
Petrovy pracovní povinnosti nás zavály zcela vyjímečně až do Houstonu a tak jsme měli možnost navštívit místní ZOO. Bylo to tam pěkné. Děti měly možnost vyhřebelcovat si ovce a kozy, nakrmit veverky, viděly mládě slona a žirafy, prolezli si všelijaké tunely a prolézačky, takže byly nadšené. No a táta se z toho večer taky jakž takž vzpamatoval :-)
Je třeba, aby se do toho vložila opět ženská ruka. Dost bylo jedovatých potvor. Hleďme všem, ale hlavně babičkám, pořádně ukázat, jak nám ty děti rostou! Fotogalerie je vhodná výhradně pro fanoušky našich rozkošňátek. Ostatním se tímto omlouvám :-)
V odpovědi na Vláďovu otázku jsem z archivu vyštrachal fotky, které jsme pořídili na pláži na západním konci ostrova. Potkali jsme se tam se zajímavými medúzami Physalia physalis (nebo taky Portuguese man-of-war, "Portugalská válečná loď").
Jak jsem si nastudoval, nejsou to opravdické medúzy, ale kolonie čtyř specializovaných druhů polypů a medúzovců. (Odborníci prominou.) Jeden druh polypa tvoří plovák, a zbylé tři potom reprodukční orgány, krmící a žahavá chapadla. Ta můžou být dlouhá několik metrů a jejich žahavé buňky zůstávají aktivní ještě dlouho po vyvržení na břeh. Baští drobné rybky a korýše, ale zřejmě nepohrdnou ani takovým Vláďou.
Physalia physalis žijí na otevřeném moři. Část potomstva je vždy nakloněná na jednu a druhá část na druhou stranu, takže je větrem hnaná pod úhlem 45 stupňů buďto vlevo nebo vpravo po směru větru. Tím je zajištěno jejich rovnoměrné rozmístění po světových oceánech a plážích, a tedy i větší množství požahaných Vláďů. Na plážích v Galvestonu se v případě hromadného výskytu medúz, žahavých rejnoků a podobné havěti vyvěšuje modrá vlajka. (Zatím jsme se s ní nesetkali.)
Vážení diváci, vítáme vás u počítačových obrazovek. V tomto dílu se stanete svědky nefalšovaného nadšení středoevropanů z moře a zajímavého meteorologického úkazu; pozveme vás k pátrání po dalším záhadném (ne)tvoru; a konečně, přizveme vás k malému, ale dojemnému uměleckému happeningu.
Fotky a videa jsou staršího data z jednoho hezkého dne na pláži, krátce po příletu holek do Galvestonu.
V jednom z předchozích příspěvků Petra uzavřela: "Ale bydlíme si pěkně." Rád bych na tomto místě zasadil do mozaiky dojmů další střípek, který laskavému čtenáři pomůže docenit, jak príma se tady v tý daleký Americe máme. Dneska při večeři se totiž nad stolem prohnal neobvyklý výchovný výkřik. Na okamžik se zdálo, že jeho poezie zůstane nepovšimnutá, potom to zase vypadalo, že neprojde cenzurou. Jelikož jsme teď ale bezpečně z dosahu sociálních pracovnic, nakonec zvítězila profesionální žurnalistická objektivita a tak ho necháme ještě jednou zaznít: "Neperte se! Ať neroztrháte ty hezký taštičky co je máma přinesla z popelnice!!!"
