Chléb náš vezdejší

"A když jsem spatřil ten dar, vstoupily mi do očí slzy."
(Robinson Crusoe)

Trosečníci z dobrodružných románů nacházejí na pustých ostrovech všechno potřebné k životu. Na pokraji smrti žízní narazí na zurčící pramínek, na pokraji smrti hladem jim přilétne do pusy pečené kuře a na pokraji smrti vysílením narazí na útulnou jeskyňku. V ní si pak načechrají peřiny a jenom čekají dokud jim nevzklíčí pšeničné semínko, které si přivezli v podšívce saka, podšívkové jedni.

Ale stejně kdysi jako dnes, skutečnost je úplně jiná. Kdo jede do Galvestonu a těší se na věrného Pátka (případně svůdnou Sobotu s Nedělí), bude nepříjemně zaskočený nevzhlednou Středou a zlomyslným pracovním Týdnem. A samozřejmě, v podšívce ani zrníčko. A i když to poslední by v době supermarketů neměl být problém, kupodivu je.

Galvestonský chleba je šmejd křížený s tfujtajblem. Je nedobrý jako týden nošené ponožky a sladký a měkký jako cukrová vata. Když si kousnete poprvé, naskákají vám obrovské beďary. Když si kousnete podruhé, stane se z vás špeková koule. Co se stane po třetím kousnutí nevíme, protože kousnout si třikrát za sebou se zatím nikdo neodvážil a my si nechceme vymýšlet.

Ale nejsem na dlouhé proslovy. Tímhle roztěkaným vyprávěním jsem ti chtěl zkrátka, naše domácí pekárničko, poděkovat za tvé služby. I když v tobě občas povážlivě zaskřípalo a s mámou jsme se strachovali o tvé útroby, dělala jsi nám v celém prvním roce života v podstatě jenom samou radost. Přejeme ti všechno nejlepší k narozeninám!

-petr