Rarášci

Rarášek očima dětí

Dneska bych vám chtěl povědět o jednom Machiavelském kousku, který Petře navěky zajistil čestné místo v dvoraně rodičovské slávy. Jako snad skoro všechny velké věci v dějinách lidstva, i tahle začala neplánovaně a docela obyčejně.

Při uspávání dětí si Petra vzpomněla, že jsme neuklidili hračky. "Odnesou vám je rarášci," řekla a zívla. Děti se přestaly mlít a zpozorněly: "Co jsou to rarášci?" Už jsem byl napůl v říši Orfeově, ale velikost okamžiku mě rázem přivedla zpátky. "No to jsou takoví skřítci, kteří si v noci odnesou všechny neuklizené hračky," vymýšlela si moje ze všech nejlepší manželka ospale. Dětské hlavičky se snažily vstřebat existenci nových bytostí, očividně žijících všude kolem nás. Na šváby si už zvykly, ale tohle bylo něco docela nového. "A jak rarášci vypadají?" ptaly se dál. "Jsou to malinkatý skřítci s červeným nosem." Děti se začaly bát. "Ale nebojte, nejsou zlí. Jenom si hrozně rádi hrajou a když najdou neuklizenou hračku, tak si myslí, že o ni děti nestojí a můžou si ji vzít."

A tak se u nás doma otevřela nová kapitola v historii rodičovství - děti si po sobě samy uklízí!! Jazýček vah se v odvěkém souboji dětí s rodiči poprvé nepatrně vychýlil ve prospěch rodičů. Porota při této příležitosti navíc udělila zvláštní cenu za eleganci, protože se nám podařilo konstruktivně využít nezkrotnou sílu dětské hamižnosti, obvykle proplýtvanou v sourozeneckých potyčkách...

-petr